Přišla jsem o klid i po rozvodu.

S manželem jsme se poznali na lékařské fakultě a vzali se ještě před státnicemi. Byl skvělý, hezký, společenský, sportoval. Brzy se nám narodila dvojčata. Vlastně ani s odstupem času nemůžu říct, že by to byl špatný člověk.

Ale měl jeden neduh. Moje NE nikdy nebral vážně. On byl ten, který rozhodoval kdy budeme mít sex. Vnímal to jako moji manželskou povinnost. Nezáleželo na fázi cyklu, zda jsem byla nemocná a s teplotou natož na tom, jestli sex vůbec chci. Jediné na čem záleželo, byla jeho chuť.

Jsou to dva roky, co jsem se s ním rozvedla. Žiju sama s dětmi. Mám se dobře, mám krásný byt a práci, kterou miluju.

Jediné, co nemám, je klid. Skoro každý večer mi děti donesou rodinné album a chtějí si ho se mnou prohlížet. Nechávám je. Je to jejich způsob, jak zpracovat stesk po tátovi. Ale vnitřně mě to zabíjí. Za každou fotkou je schovaný večer, kdy jsem řekla NE a k ničemu to nebylo. Vedle stesku a nostalgie cítím ponížení, zhnusení a odpor. Ta protichůdnost pocitů je strašná.