K plavání už se asi nikdy nevrátím.

Zlatej hoch říkali. Od šesti let jsem neznal nic jinýho než bazén. Můj děda si vždycky dělal srandu, že jsem se narodil jako špatný živočišný druh. Vodu jsem miloval. Vůně chlóru pro mě byla něco jako vůně vanilky na Vánoce. Jo. Přesně takhle jsem byl natěšenej na každej trénink. Bylo to skvělý až do mých čtrnácti let. Skvělá parta kamarádů, skvělý trenéři, spousta smíchu. Pro mě to nebylo ani tolik dřiny, trhat plavecký rekordy kámošů mi šlo tak nějak samo. O prázdninách mezi osmičkou a devítkou jsem se změnil a přerostl skoro všechny kluky v týmu, nabral svaly a dokonce si začal holit vousy. Těšil jsem se, že budu v plavání rychlejší a budu moct soutěžit s chlapama.

Ale i něco dalšího se změnilo – chování trenéra. Najednou mě furt chválil až mi to bylo nepříjemný a vyhledával mě. Pořád mě poplacával po rameni a asi dvakrát mě nenápadně, aby to ostatní kluci neviděli, plácnul přes zadek. Jednou jsem zůstal v bazénu poslední, protože jsem si dal několik koleček navíc. Trénoval jsem na důležitý závody. Šel jsem pak jako vždycky do sprchy a on tam najednou byl. Přišel ke mně, přimáčkl mě ke stěně, vzal můj penis do ruky a začal mě honit. Byl jsem v šoku a nezmohl se vůbec k ničemu. Po chvíli toho nechal. Ještě mě poplácal po tváři a prostě odešel. Chvíli jsem stál jako přikovaný a nechápal, co se stalo. Pak jsem chytil strašnýho rapla a rozmlátil dvě skříňky v šatně. Musel jsem upustit ten příšernej vztek.

Za ty rozmlácený skříňky mě vyhodili z plaveckýho oddílu a ještě jsem si u toho dorval rameno. Takže už asi nikdy nebudu schopnej plavat na takový úrovni jako před tím. Trenér nic. Neřekl jsem to nikomu. Od tý doby mám návaly vzteku a nejde to moc kontrolovat. Přepadne mě to nečekaně, kdekoliv, kdykoliv. Trochu se uklidním snad jen když se trochu opiju. A v bazénu jsem od tý doby nebyl.